VŽDYCKY JE TO TO "ONO"

Milovaní,

je zde další téma, které může mnohým poodkrýt realitu zkušenosti a hru vědomí v těle a vztahování se k prožívání.

V rámci života všichni vstupujeme do vztahů, ať už se vztahujeme s čímkoliv - místem, majetkem, tělem, druhými, prací a nebo se svou myslí.

Všichni opakovaně začínáme, budujeme a hledáme. Na začátku máme nějakou představu. Takový ten náš nesmírně důležitý a nepostradatelný růžový obláček skrze který cítíme: "Aaaaa teď už to bude ono, jooooo tohle je ono."

Tohle bude ten vztah. Tohle bude ta pravá práce, tady konečně budu šťastný., tahle cesta mi změní život a tak dále. No prostě je jasné, že tentokrát už to určitě vyjde.

Aaaa díky Bohu, za tento růžový obláček, který musí vytvořit v představách téměř hmatatelný obraz a nezlomnou dočasnou jistotu pravdy všeho, co v něm je viděno, cítěno a za čím nás táhne.

My ho totiž nutně potřebujeme.

Kdyby nám život před každou zkušeností předložil kompletní itinerář, něco jako:

„Takže tady se zamiluješ. První dva roky to bude nádhera, potom ti ten člověk zmáčkne přesně ta tlačítka o kterých jsi třicet let nevěděl, že je máš. Otevře se ti strach z opuštění, vztah k mámě, neschopnost říkat NE a pár dalších rodinných pokladů. Něco zásadního o sobě pochopíš a za sedm let se rozejdete.“ Tak si půlka lidstva řekne: „Seru na vztahy, pořídím si radši kočku.“

Jenže život potřebuje, abychom do té zkušenosti vstoupili. A tak nám dovolí zahlédnout růžový příslib. "Jooo to je ON. Jooo je to TAM, ooooh přesně tady právě TADY začíná něco nového. Přesně tohle chciiiiii!!!!"

A tak s touto tolik potřebnou a nutnou nadějí vstoupíme do dalšího vztahu, přestože ten minulý bolel. S nadějí zkusíme další práci, nebo odjedeme někam, kde jsme nikdy nebyli, či opět něco vytvoříme a nebo s nadějí někomu řekneme ANO.

Prostě znovu a opět vezmeme svoje tělo, sny, strachy, někdy kufry a všechny svoje vnitřní magory…a jdeme žít....wooooow....protože teď už to přišlooooo!!!!!

A ve správný okamžik život ten růžový obláček shodí. Realita začne vypadat jinak než naše představa. Vztah se rozpadne, práce přestane dávat smysl, projekt skončí, místo, které mělo být domovem, domovem není a cesta nepřinese to, co jsme od ní čekali.

A mysl, tak jak ona ti umí, vytáhne svoje oblíbené červené razítko: NEVYŠLO TO.....Zase to nevyšlo.

Ale tady pozor....Co přesně nevyšlo? Ta zkušenost?

Ne...zkušenost byla naprosto geniální, dokonalá, přesně a absolutně ta pravá a správná.

Ale to jediné co zdá se "nevyšlo" byl pouze příběh mysli, který jsme si vytvořili o tom, jak má skončit, jak to má vypadat a co se má stát...no prostě její scénář, který muselo vědomí do ní nacpat, aby vykročila, udělala změnu, pohnula se....prostě z lásky k životu byla mysl vnořena do již zmíněného mraku kouzel, zázraků a naprosté výjímečnosti a snu.

Díky Bohu!!!!

A ano vztah možná „nevyšel“ jako vztah na celý život. Ale dokonale vyšel jako místo, kde jsme se poprvé naučili říct NE. Práce možná „nevyšla“ jako naše životní poslání, ale dokonale nám ukázala, co už nikdy nechceme dělat sami sobě. Cesta možná „nevyšla“, protože jsme tam nenašli to, co jsme hledali, ale vrátil se z ní někdo jiný než ten, kdo na ni odjížděl....a našel přesně to, co najít měl.

Takže....

Život vůbec neměří zkušenosti podle toho, jak dlouho vydržely nebo jestli dopadly podle plánu....to děláme my a naše hlavička. Máme zvláštní představu, že správné rozhodnutí poznáme podle toho, že ho už nikdy nebudeme chtít změnit.

Ale proč?

Proč by dnešní NE mělo znamenat, že včerejší ANO byla chyba? Tehdy bylo ANO pravdivé a dnes může být stejně pravdivé NE.

Protože mezi nimi se odehrálo přesně TO, proč se to všechno muselo stát. To nejživější a nejvíce probouzející, oči otevírající, živé, procítěné, někdy proplakané, ale hluboce osvobozující.

Někde jsme prozřeli, něco zažili a nemálo pochopili. Určité části v nás zemřely a jiné se konečně narodily. A ten který dnes říká NE, už není tím člověkem, který tehdy říkal ANO.

Jupíííííí.

A tak je načase přestat se ptát: „Vyšlo mi to?“ A uvědomit si kým jsem se díky tomu stal, co jsem v sobě objevil, naučil se a konečně pustil. Čeho jsem se konečně vzdal čemu jsem s důvěrou a láskou dovolil zůstat.

Protože ze skutečně prožité zkušenosti nikdy nevychází stejný člověk, který do ní vstupoval.

A o to jde.

Milovat, i když nemáme záruku, začít i když jednou můžeme skončit, odjet, i když se můžeme vrátit. Tvořit, i když to nemusí mít úspěch a hlavně klidně změnit názor, aniž bychom ze svého minulého já udělali debila.

Protože když nic moc neriskujeme, raději se neotevíráme, nikam nejdeme, pokud nemáme jistotu a nebo raději nic nezačínáme, pokud nevíme, jak to dopadne....nejpíše nám v tom stejně není dobře a život stagnuje.

Nicméně myslím, že je to sakra škoda. Možná je život mnohem více živý když je trochu odřený po tom, co jsme milovali a ono to skončilo. Něco postavili a potom to rozebrali. Někde vydrželi a odjinud opětovně odešli a hlavně něco pochopili a něco nepochopili vůbec.

A to je naprosto v pořádku, živé, proměnlivé, prožívající...jako život sám....proud který teče a hýbe sám sebou.

Takže vždycky to bylo a je to ONO.....Jen ne tak, jak si to představoval náš růžový obláček. Ale z místa duše je tam veliké ANO, díky za TO..

A tak se často vyplatí nedávat si kafe s myslí a s důvěrou a nadějí tělo odevzdat životu, ať si ho vezme, vede a klidně dělá občas ptákoviny.

Protože právě ony jsou tím, co oživuje naše bytí, vrací nás do těla, otevírá nás nám samým, pravdám a lásce, po které tam hluboce toužíme.

S láskou a milujícím objetím,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz