top of page
facebook.png
youtube.png
phone.png
Icons_9_1_04-[Převedený].png
skype.png
To-co-hledáš,-jsi-Ty.png

PADÁME Z MYSLI, ZTRÁCÍME A NACHÁZÍME - A CO S TÍM?

před 10 hodinami
Minut čtení: 4

Hluboce zdravím všechny oči i srdce, jež spočinou na těchto řádcích.


Nevím co v tomto proudu poplyne, ale nechávám řeku slov téct. Sama sebe povede. Postará se o každé písmenko a přinese k vaši duši světlo z prostoru vědomí, ve kterém se vše, co zříme a cítíme projevuje.


Je skutečně zvláštní čas a možná by se dal přesněji nazvat slovem "nový".


Po tisíce let se vědomí v této realitě skrze těla houpalo z černé na bílou - ve světě mentálních procesů, které řídily život z místa zapomnění a nevědomí. Nyní se po dlouhém čase ocitáme na pomyslném mostě. Po letech probouzení, prožívání, odvaze dovolit, ochutnat, rozpoznat, cítit a pustit, se nyní bortí svět kontroly. Zažíváme, že tolik z našich životů nemůžeme řídit, ohlídat a namáčknout do představ, které se jeví pro mysl falešně správné a bezpečné.


Padáme z černobílého světa mysli do života pestrosti, odlišnosti, jinakosti a také nepředvídatelnosti. To, co se po generece žilo jako norma, se bortí a svět dostává příležitost být "ne-normálním". Nefunkčním, tam, kde jsme měli pocit, že je to "to naše". Přestáváme se se cítit spokojeni ve způsobech a na místech, které nám dřívě sloužily. Nastavení vztahů prochází obrovskou revolucí toho jak by se měli, nebo neměli dva k sobě vztahovat. Jsme konfrontováni s protiklady. S tím, co se nám zdá být "správné", nebo "nesprávné".


Vědomí nám projektuje s láskou svět, který mysl hodnotí jako nebezpečný, nesprávný, ohrožující a je zde snaha odmítnout to. Zvyk bát se změny a vidět v ní nebezpečí problublává v prostoru a mentální část nás samých věří, že svým odporem k realitě snad může vyhrát nad tím, co tvoří prostor, který ji nekonečněkrát převyšuje.


Oheň, který s láskou pálí staré slupky minulosti nás dovedl na most přes minulost a nám nezbývá, než pomyslné meče, která nás od ní touží oddělit nechat svému procesu "odsekávání" a důvěřovat, důvěřovat, důvěřovat.


Když jsme se s přítelem vydali na druhý konec světa, domnívali jsme se, že přelet mezi polokoulemi bude oním mostem. Avšak se jím z lásky k nám stal celý pobyt na Zélandu, který umožnil našim duším rozpoznat přebrané mechanismy, které do našich těl vložilo dětství, společnost a buňky předchozích generací. Prošli jsme přes most mysli a velmi sestoupili do těl - samotné dosedání je stále živé. Poté jsem po měsících integrace došli na druhý břeh, kde čekal let zpět do této země.


Mnoho se změnilo a realita života hluboce vydechla, vzdala se nevědomých způsobů konání a posadila se hluboce na trůn přítomnosti a pravdy. Integrace, ke které jsme všichni voláni si žádá sylšet své vnitřní hlasy, soudy, odmítání a boje s projeveným světem. Zvyk dělit na to, co je čisté a co snad nečisté, duchovní a nebo snad ne-duchovní, protože to někdo řekl, protože by se to mělo, protože je to snad pro planetu a nebo proti ní.


Pusťte to a ptejte se co je pro vás a co proti vám. Co jste ochotni nést a co vás nevyživuje. Otočte se k sobě, bez ohledu na to, co v minulosti řídilo vaše kroky. Dovolte si už neztrácet sami sebe v ohledech na morálku, "správnost" a druhé. Je čas vzdát se her na dobrého a nefunkčních rolí a chopit za dlaň odvahu pevně stát u sebe a při sobě. Vezměte si tuto část, která desítky let čekala.


Není co skutečně ztratit. Dlouho jsme žili v domnění, že "musíme" a ztráceli sami sebe. Ale abychom se mohlii opět najít, musíme pustit a nědy i ztratit, co nám bere nás samotné. Ztratit kontrolu, ztratit falešnou jistotu, ztratit blízkost, na strachu postavené a vyčerpávající "bezpečí".


Tato fáze je sestupem z mysli do srdce - rozpadem norem a normálního a zrodem fáze nevím, neznám, je tu prázdno, někdy zase příliš plno, vím, kdo jsem "byl", ale neznám "toho", kdo se chce skrze tento prostor nikde a někde zrodit.


A je to naprosto v pořádku, naprosto. Nejde to uspěchat, násilím dotlačit do bodu, kde by mohla mít mysl a nebo tělo ten tak věrně známý "pseudo - klid".


Mechanismus "udelám to, aby byl klid", nás bude zklamávat častěji a častěji. Tlak na jistotu nás bude vyčerpávat více, než jsme kdy znali. Boj se změnou nás bude vytlačovat do mysli a oslabovat náš nervový systém. Zvyk upřednostnit druhého nás s láskou praští do projekce vlastní lži.


Pravda roztahuje svá křidla a opravdovost, do které rosteme, nás velmi rychle testuje, zda o tom jen mluvíme, a nebo zda jsme připraveni pestrost sebe sama a pravdu toho, co chci a kdo jsem skutečně žít.


Integrace nám připomíná, abychom nezapomínali, že vztahy jsou nejpřímějším testovacím polem toho, zda miluji sebe a zda skrze své oči a celé tělo miluji také svobodu sebe v odlišnosti toho druhého.


Lež a zvyk nalhávat si kope hrob a tato realita shazuje masky rychleji, než by se nám mohlo líbit.


Ale pozor, děje se tak jen díky tomu, že jsme dobří, fakt dobří. Všichni bez ohledu na to, co aktuálně jeden druhému hrajeme. Jeden má jednou odvahu hrát a druhý přijímat. Příště si to mezi sebou pro změnu zase přehodíme. Každý dostává příležitost hrát na prknech života obě strany mince. Bez toho to nejde. Integrace říká: Dovol to - tudy vede cesta.


Dovol si nedržet představu o sobě, měj odvahu být čímkoli, čím pravě vědomí ve tvém těle potřebuje být. A myslím, že právě to nám mladší generace geniálně hraje. Oni nemají jinou možnost. A díky, že máme sílu si to od nich nabrat a nechat se konečně více a více v důvěře být.


Objímám milovaní, to je pro dnešek vše....skákání prstů po klávesnici zpomaluje rytmus a já se s láskou loučím, objímám a hluboce děkuji.


Nechť světlo v nás svítí na vše se stejnou měrou lásky.


S láskou,


Samaya



 
 
 

Komentáře


bottom of page