ODVAHA UVIDĚT SE – PROZŘÍT A SPATŘIT SVŮJ VLASTNÍ ODRAZ VE VNĚJŠÍM SVĚTĚ - TROCHU NA DŘEŇ

Milovaní, potřebuji to říct. Vypustit ven. Už mi to v těle vibruje příliš dlouho.

Přinesu vám obraz:

.

Mladý muž. Má sukni. Namalovanou tvář.

Stojí na ulici – a kolem něj hlasy:

"Kam ten svět spěje…?",

„Tohle není normální…“,

„Tihle mladí… vedou svět do záhuby.“

.

Ale víte co?

Ten kluk není problém.

On je zrcadlo, zrcadlo toho, kdo jej hodnotí.

Je to obraz. Projekce.

A kdo na něj ukazuje prstem, často nevidím, že tři prsty míří zpět – na něj.

.

Možná v nás ten kluk probouzí otázku:

Kdo vlastně jsem?

Mám odvahu být tím, kým skutečně jsem?

Nenosím i já masky? Nehraju si na něco, čím nejsem?

Dělám věci ze srdce, nebo jen, aby mě okolí přijalo?

.

A když říkáme:

"Tohle není chlap!" –

možná to říkáme, protože jsme sami ztraceni ve své mužské síle.

Neumíme stát pevně, říct ANO i NE.

Neumíme být věrní sobě.

.

Ach drazí prozkoumejme to – vnější svět je prodloužením našeho světa vnitřního – jsme to my sami.

.

Zlobíme se na svět.

Na to, že lidé jsou slepí, hloupí, zlí.

Ale co když je to pořád dokola jen ukazováček ven…

…a tři prsty zpátky dovnitř?

.

Kde já nežiju svou pravdu?

Kde jsem slepá ke své vlastní duši?

Kde přikyvuju tam, kde chci křičet NE?

.

A pak je zde další vlna:

.

Zlobíme se na duchovní cestu.

Na tzv. EZO systém.

"Nezafungoval mi. Neosvítil mě. Nepřinesl mi klid. Štve mně"

.

Ale co když problém není v EZO?

Co když problém je v očekávání, že to za mě někdo udělá?

Že mě někdo zachrání? Že to bude podle mně.

Že to bude bez bolesti, bez změny, bez hlubokého pohledu do zrcadla?

.

Poslední dobou slyším často.

„Tohle nefunguje.“

„Meditace nefunguje.“

„Zastavení nepomáhá.“

.

Ale zeptej se:

Dáváš si tu mastičku na ránu každý den… nebo jen občas a povrchově?

A když se rána nezahojí, nadáváš na mastičku – nebo uznáš, že se o sebe neumíš postarat v hloubce?

.

Milovaný, vnoř se k sobě – odpověz – dovol si být pravdivý.

To je přímá cesta ke změně.

.

Tohle není výčitka. To je výzva.

.

Protože skutečné zastavení mění život.

A změny bolí.

.

Dříve, nebo později přestaneme chtít, co jsme chtěli.

Začneme chtít, co jsme si dřív nedovolili chtít.

Začne to měnit naše vztahy, práci, tempo…

Začne to chtít odvahu něco pustit.

.

A to nás vyděsí.

.

Tak raději utečeme zpět.

.

Řekneme, že to nefunguje.

Že je to blbost.

Že je to „jen na chvíli“.

.

Ale není.

.

Ticho není málo.

Ticho je revoluce.

.

Milovaní,

duchovní cesta není náplast na starý život.

Je to porod nového.

A porody bolí.

.

Ale pokud poletujeme okolo světla, které nás přitahuje,

a nemáme odvahu v něm shořet, pak se nikdy nestaneme tím světlem.

.

A tak prosím, nechejme být ty, kdo jsou jiní. A učme se z odrazu, který nám přinášejí.

Nesnažme se obejít bolest.

Neházejme vinu na druhé, na systém, na meditaci, na EZO.

.

Zastavme se.

Podívejme se dovnitř.

Přiznejme si, co cítíme.

A žijme tu pravdu.

.

Jinak budeme donekonečna říkat „to nefunguje“ –

ale ne proto, že by to nefungovalo.

Ale protože nefungujeme my, když nejsme ochotni vidět.

Žehnám na cestu, klepu na dveře vašich srdcí a věřím, věřím, že se probudíme do toho, že vnější svět není problém.

.

Že vnější svět tvoří a projektuje náš neviděný vnitřní.

A my ho neodhalíme a nezměníme ve shonu.

.

S ním se lze potkat pouze a jen, když se zastavíme.

.

Opravdu zastavíme.

.

A láskou a úctou ke všem, kdo jdou, i když to bolí.

.

I když neví. I když po cestě ztrácí.

.

Ale neztrácí sami sebe.

.

Žehnám všem uším, které slyší, objímám a miluji.

S láskou,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz