MYSL SE BOJÍ TĚLA

Milovaní,

s láskou objímám a vítám vás v dalším proudu sdílení a věřím, že přinese mnoho pochopení v tématu utíkání, odkládání a nezdaru ve vztazích.

Jedna z dalších "léček" duálního nastavení vnímání sebe a světa se nám velmi silně projektuje skrze tělo, zvyku z něj utíkat a potlačovat cítění. Ukazuje se skrze ztahovou oddělenost, projevující se ve strachu z druhých lidí a nebo skrze strach o ně.

Je nám běžně předkládáno, jak je důležité vystoupit z mysli, ztišit mysl, zpomalit tok myšlenek, nebo je odehnat atd. A tak jak se člověk hnal za majetky, tituly, překlopí to v hon za osvícením, nebo přinejlepším za tím, být prostě lepší, výjimečným, či to mít líp, než druzí. Či přes usilování o čistou mysl, tělo, žití na co nejčistších místech, protože věříme, že tady najdeme štěstí, lásku, či jakýkoliv jiný zisk. Ale pod tím vším nenápadně bublá strach. Strach z těla, života a strach o tělo.

A dokud se těla, nebo o tělo bojíme, dokud ho odmítáme, kontrolujeme, opravujeme nebo se od něj odpojujeme, obrovská část energie našeho bytí zůstává nakumulovaná nahoře v hlavě. A protože energie je živá a potřebuje někam proudit, začne živit právě to místo, ve kterém jsme zůstali, tedy myšlenkový svět, přemítání, příběhy, scénáře, kontrolu a obavy. Samozřejmě také nekonečné rozebírání sebe, druhých lidí a života. A protože je svět mysli černobílý, poletujeme tak nějak ode zdi ke zdi a uniká, nebo spíše, je překryto mnoho přemnoho pestrobarevných vrstev možností, cest, způsobů žití, radost, zdraví a vše živé včetně našich darů.

Problémem samozřejmě není mysl, ale to, že jsme životní energii nedovolili zabydlet se v těle a žili v tlaku, kontrole, usilování a pocitu nedostatečnosti. Nemáme tělo/sebe rádi, nechceme/bojíme se cítit, chybí nám pocit bezpečí, který hledáme venku, sloužíme druhým na úkor sebe, pozorností dlíme v minulosti a nebo budoucnosti a sebe/své tělo jen minimálně obýváme.

A čím méně jsme s tělem propojeni, tím větší moc nad námi mysl a strach mají.

A tak se zde otevírá hlubší uvědomění si, že "cesta" ke klidu, štěstí a spokojenosti není o boji a usilování skrze mysl, ale je o sestoupení - sestoupení do těla.

Paradox je také v tom, že být v těle vůbec neznamená být fyzicky aktivní. Můžeme sportovat, makat, běhat, cvičit, mít dokonale vypracované tělo a přesto v něm téměř nebydlet. Neboť se takto často tělo stává dalším nástrojem tlaku, výkonu, utíkání od sebe a kontroly.

Stejně tak člověk může celé roky meditovat v chrámu, dotýkat se nádherných stavů vědomí a přesto se nedokáže promeditovat skrze vlastní fyzickou "hmotu".

Naše těla jsou zrozena z citlivosti, vibrují a prožívají a opakovaně nám přináší zkušenosti, skrze které prostě cítíme nepříjemno. A právě toho se mysl bojí. Má strach z emocí, které neumí kontrolovat. Bojí se smutku, bolesti, vzteku, touhy, radosti i rozkoše. Má nemalý strach ze samoty a neznáma. Ráda se obává spontánního pohybu a samozřejmě změny. Bojí se toho, co by tělo udělalo nebo řeklo, kdybych ho konečně přestal neustále korigovat.

A tak se mysl snaží všechno hlídat, zabezpečit a opravit dřív, než jsme vůbec dostali možnost to procítit a prožít. Je na útěku, v ruce drží hasák, "manuály ke korekci těla", brašnu s první pomocí a někdy hlídá tak, že nemůže ani spát.

Ale protože je díky bohu život prostor bez možnosti skutečně z něj utéct, tak nás znovu a znovu vrací právě tam, kde je to, před čím ať už vědomě, nebo nevědomě utíkáme. Do situací, vztahů, změn, které nemáme pod kontrolou a do okamžiků, ve kterých naše staré strategie dokonale přestanou fungovat.

Protože právě a jedině skrze prožití se hmota může zase o kousek víc otevřít vědomí a tím ono vědomí, pravda, světlo a láska můžou sestoupit zase o patro níž do těla.

Tento strach mysli má mnoho nenápadných podob. Je to strach z vlastního těla, z toho, co ucítím, když se s tím vším zastavím a opravdu to procítím. Strach o tělo a jeho neustálé hlídání, kontrolování, obava, co se s ním stane. Rovněž strach z druhých těl, z toho jak na mně zareagují, nebo že mně odmítnou a nebudou mít rádi. Že se jim nebude líbit, co udělám, že je zklamu, naštvou se a bude "to bolet". A tak raději mlčím, protože věřím že mlčení něco vyřeší. Stejně tak je zde také strach o těla druhých, tedy děti a blízké. Potřeba je hlídat, kontrolovat, zajišťovat jejich život a chránit je před zkušeností.

Pokud si to v sobě uvědomíme, pak velmi jasně spatříme, kde ještě nevěříme životu natolik, abychom v něm dovolili tělu skutečně být, uzemnit se a zakotvit v této realitě plně.

Návrat do těla, jeho uzemnění, neznamená pít kafe a jíst klobásy, nebo nutně pobíhat po louce, výskat, tančit nazí při úplňku a dělat kraviny, abychom byli konečně „ztělesnění“....samozřejmě i to je v pořádku :-).

Skutečná živost je podstatně prostší a jednodušší. Je to o dovolení tělu konečně říct "ne", které roky polykalo, nebo naopak říci ano, kterého se tolik bálo. Dovolít si odejit z místa, kde už dávno nechci být, nebo udělat změnu, kterou mysl celé roky odkládala. Jindy dopřát tělu se důvěrou rozplakat, aniž by potřebovalo vědět proč. Pohnout se, protože se chce pohnout a nebo zůstat stát, protože tentokrát nikam nechce, či otevřeně říct pravdu, přestože možná nebude pohodlná. A příště si dovolit něco úplně obyčejného, prdlého nebo zdánlivě „zbytečného“ jen proto, že skrze to chci konečně ochutnat sebe sama.

A tak chcete-li ztišit mysl, netřeba proti ní bojovat a nebo pod tlakem od ní utíkat, či násilím přeprogramovávat, jak se právě projevuje. Cesta ven z přemýšlení nevede bojem proti mysli, nýbrž skrze odvahu dovolit energii, která byla celé roky uvězněná nahoře, konečně dostat prostor sestoupit skrze cítění domů. Dovolit tak vědomí navrátit se do do těla skrze prožitek, pravdu a otevřenost k přítomnosti a pravdě, ať je jaká je.

Navrátit tak tělu dětskou přirozenost dlouze dýchat, žít v břiše, nohách, pohybu, flákání, spontánnosti, pravdivých rozhodnutích bez potřeby souhlasu druhých a skrze vnitřní svolení být to prostě Já, i když mi při tom svět nebude tleskat.

S láskou a milujícím objetím,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz