KDYŽ Z PARTNERA DĚLÁME NÁPLAST NA VLASTNÍ PRÁZDNO

Reaguji na aktuální témata, která se mi v sezeních s klienty vrací a ráda bych sdílela pár hodně významných bodů.

Co se děje?

Ve vztahu často hledáme to, co si neumíme dát sami: přijetí, uznání, pocit bezpečí. Nevědomě uzavíráme vnitřní smlouvu: „Ty mi to dodáš, a já ti na oplátku dám, co chceš ty.“

Funguje to jen chvíli. Partner má většinou podobné vnitřní prázdno jako my – nemůže ho zaplnit sobě, natož nám.

2. Typický scénář

Cítím v sobě prázdno a hledám člověka, který by ho „naplnil“. Když to nefunguje, začnu se snažit víc – víc dávám, víc se přizpůsobuji, víc kontroluji. Partner se tím často cítí zahlcený a buď se stáhne, nebo uteče.

A právě tahle bolest, ten útěk, ten moment ztráty, je často zásadním zrcadlem. Ukazuje mi, že je čas se otočit k sobě. Buď se z toho stanu silnější, nebo si znovu zopakuji ten samý příběh v jiném vztahu.

3. Proč do toho stále padáme

Protože se bojíme. Bojíme se potkat své vlastní části, které jsme kdysi odložili – slzy, jemnost, ticho, vztek, touhu být sám, nebo naopak nebýt silný.

A také proto, že žijeme pod tíhou rolí: muž má být pevný, rozhodný, nikdy neplakat. Žena má být jemná, chápavá, oduševnělá. A když se do těchto představ nevejdeme, cítíme stud, vinu nebo nedostatečnost – a čekáme, že to partner vyrovná. Často se za tu vnitřní nejistotu ještě sami trestáme, místo abychom ji uznali a podrželi v náruči.

4. Jak z toho ven

Začni se zastavovat. Klidně jen na chvilku. A polož si jednoduchou otázku: „Co přesně teď chci od partnera?“ Možná zjistíš, že chceš cítit blízkost, uvolnění, pocit, že jsi v pořádku.

Zeptej se sám sebe: „Dávám si to sám? Dávám si aspoň špetku toho, co tak toužím dostat zvenčí?“

Milovaný, vyber si jednu jedinou věc – třeba uznání – a každý večer si ji dopřej. Vědomě. Klidně nahlas.

Přivítej i části sebe, kterým ses vyhýbal. Možná jsi celý život potlačoval svůj smutek nebo něhu. Možná jsi se bál být opravdu slyšen, protože bys byl považován za příliš nebo za slabého. A přesto právě tudy vede cesta zpět k sobě.

Všímej si, co děláš jen proto, že „by se mělo a nebo protože musím“. Zkus malý experiment – udělej jednou něco jinak, po svém. Dovol si to. A sleduj, co se uvnitř děje. Je to více, než by jsi si mohl představit.

Uč se mluvit o svých potřebách bez nátlaku. Místo „Ty mi nedáváš…“, zkus říct „Já potřebuji… můžeš mi s tím pomoct?“ Sdílení není slabost. Je to základ důvěry. A důvěra je základem hlubokého vztahu.

5. Co získáš

Získáš pevnější pocit sebe sama. Už nebudeš závislý na tom, jestli ti partner dává pozornost, pochopení nebo uznání. Zjistíš, že všechno tohle se dá budovat uvnitř.

A co je nejkrásnější? Jakmile to začneš nacházet v sobě, tvůj partner (a celý svět) ti to začne zrcadlit zpátky – bez tlaku, bez výměny, bez podmínek. Jen proto, že to z tebe přirozeně vyzařuje.

A to je naprosto funkční alchymie této reality.

A na závěr....

Štěstí, které mi chybí, není v cizích rukou. Jakmile ho začnu krok za krokem budovat uvnitř, přestávám nutit partnera, aby nosil vědro k mé prázdné studni. A co se stane? Často s radostí přijde s vodou sám – ale tentokrát je to dar, ne podmínka mého přežití.

S láskou a milujícím objetím,

Samaya

P.S: Pokud se vnoříš do tématu, zjistíš, že to stejné platí na vztahy s dětmi, prací a také s tělem....

www.vnitrnilaska.cz