KDYŽ VZTAH NENÍ ÚNIK, ALE DOMOV: OPRAVDU SI MUSÍM VŠE DÁT SÁM/A?

Před pár dny jsem sdílela text o tom, jak mnoho vztahů není skutečným spojením, ale jen náplastí na prázdnotu. A přišly mi dvě hluboké reakce, které se dotýkají samotné podstaty toho, co vlastně znamená být ve zralém vztahu?

První dotaz zněl: „Samayo, plně souzním, ale zároveň velmi tápu s otázkou, jestli ve zralém vztahu si mám to, o čem píšeš, tedy všechno dávat já sama..?“ „Můj muž mi pomoc nechce, myslí si, že je to všechno můj úkol… A přiznám se, že v tomhle pořád nemám jasno – jestli je můj úkol si dát vše sama, nebo je v pořádku o něco požádat. Možná mi něco uniká.“

A další žena napsala: „Já nevím… ale přece potřebuju od partnera cítit lásku, zájem a cit. Kdybych si to měla dát jen sama sobě, mohl by být každý sám… I mezi přáteli má být zájem, natož mezi partnery.“

A právě tady je krásný klíčový uzel, který se teď skrze nás chce rozvázat.

Zralost není samota. Zralost je volba.

Zralý vztah neznamená, že si mám dát úplně vše sama. Ale znamená, že nezůstávám závislá na tom, že mi to druhý dá. Znamená, že si dovolím cítit potřebu, že ji vyjádřím bez studu, ale že zároveň přijímám, že nemohu vynutit změnu.

Ten největší zmatek často přichází ve chvíli, kdy o něco žádáme –ne proto, že to chceme sdílet, ale protože doufáme, že se druhý změní. A když to neudělá, zhroutí se nám svět. Ale ne proto, že by on selhal –spíš proto, že jsme do něj vložili naději, která byla zraněním.

V mnoha vztazích nehrajeme jeden na druhého, ale hrajeme podle scénáře rodičů.

• Žena přebírá tichou oběť: vařit, pečovat, zvládat, vydržet.

• Muž přebírá tichého bojovníka: postarat se, zabezpečit, nepoložit se.

  
  

A tak se vedle sebe míjejí dva lidé, kteří by spolu mohli tančit, ale místo toho nesou role, které jim nikdo nikdy nevysvětlil. Tady se rodí únava, přetížení a mlčení. Protože nikdo nechce být navždy jen funkcí.

Co nás ve skutečnosti tíží?

Ne samotná činnost, ale její záměr, ze které vychází.

• Zatěžuje nás, že dáváme, ale nejsme viděni.

• Zatěžuje nás, že jsme hodní, ale ne milovaní.

• Zatěžuje nás, že mlčíme, i když chceme mluvit.

• Zatěžuje nás, že žijeme role, ale ne pravdu.

  
  

A o co se ženy bojí požádat?

O pozornost. O blízkost. O skutečný zájem. O to, být přijaty takové, jaké jsou – unavené, smutné, citlivé, silné i jemné zároveň. Bojí se, že budou považované za slabé, za „příliš náročné“, nebo že zůstanou samy. A tak si to všechno raději dají samy –ale uvnitř touží po doteku, který přijde svobodně.

Kde se ženy bojí postavit do sebe?

Tam, kde by měly říct pravdu, která může něco změnit. Pravdu, že už takhle nechtějí žít. Že potřebují hlubší blízkost, větší pravdivost. Že už nestačí jen „fungovat“.

O co se muži bojí požádat?

O pochopení. O laskavost. O možnost nebýt pořád silní. Bojí se přiznat, že někdy neví. Že nemají odpovědi. Že jim je smutno. Bojí se, že budou zesměšněni nebo považováni za slabochy.

Kde se muži bojí postavit do sebe?

Tam, kde by měli říct: „Já taky potřebuju lásku. Ne uznání. Ne výkon. Lásku. “Ale místo toho mlčí, makají, nebo odchází. Ne proto, že by necítili. Ale protože cítit je pro ně děsivější než selhat.

A co se v nás skrze toto všechno chce uzdravit?

Ne role. Ne vina. Ne staré scénáře.

Ale pravdivost. Volba. Blízkost bez podmínek.

Láska, která neproudí z očekávání, ale z přítomnosti.

Odvaha říct: „Tohle je to, co cítím. Tohle je to, co potřebuji. Ne proto, abys se změnil, ale abych byla pravdivá sama k sobě.“

Protože někdy právě ta pravdivost v nás je pozvánkou pro druhého, aby se také dotkl svých slepých míst. A jindy to může být i konec vztahu, který nás vedl jen ke ztrátě sebe.

Ale v obou případech je to cesta domů – k sobě.

Zkus si položit malé sebe-dotazy na závěr:

• Kde si říkám o lásku jako o podmínku změny?

• Co bych potřebovala slyšet, ale bojím se to říct nahlas?

• Kde ještě hraju roli místo toho, abych byla sama sebou?

• Co se ve mně bojí, že se stane, když se postavím do své pravdy?

A tak žehnám všem změnám, všem mužům a ženám, kteří cítí, že je čas procitnout a opustit hru na strach. Vyplout z vln tlaku a volně se položit do dlaní života a už nepředstírat.

Protože to bolí, nesmírně bolí....a to už stačilo.

S láskou, objetím a požehnáním,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz