JDU ŠLÁPNOUT NA PUCHÝŘ DUCHOVNÍ MYSLI...POZOR....

Milovaní,

s láskou objímám hned na začátku a hlásím, že někomu se toto sdílení nemusí úplně líbit, ale já prostě nemohu jinak. Opakovaně se ke mně vrací z prostoru mysl, která neuvěřitelně mazaně dokáže udělat budoucnost i z přítomnosti....hned vysvětlím...s důvěrou čti dál...věřím, že pochopíš....

Takže.....co když žádná cílová stanice není, c když se ve skutečnosti nikam neposouváme.

A teď teď to možná trošku zabolí, ale co když i představa, že „jednou nám bude jen lépe“, je jen další velmi krásně zabalená hra mysli.

Proč?

Protože mysl miluje budoucnost. Ona miluje utíkat od pravdy prožitku přítomnosti a stále kouká vpřed a nebo vzad.

Miluje představu, že teď ještě nejsme úplně tam, ale když budeme dostatečně vědomí, něco pochopíme, něco zpracujeme, něco integrujeme, něco pustíme, něco v sobě uzdravíme…

…jednou se to překlopí.../budoucnost/

A pak už bude dobře, už nás některé věci nebudou bolet, konečně nebudu tolik reagovat...aaach, jak já se těším, že nebudu mít strach a konečně se nebudu ztrácet. A ta představa, že život začne být lehčí a nejlépe nejlehčí vůbec ....../"zasněný výraz spokojené mysli v budoucnosti"/.

Aaaaaa to je taaak nádherná a taaak svůdná k představa.

Ale taaaak mazaná, bože.....vidíte to? Ne??? Pojďme dále....

.

Koukněte jak máme tendenci udělat z přítomnosti prostředek k dosažení lepší budoucnosti.

A ještě jsou tomu dávána duchovní jména jako vědomí, přítomnost, integrace, probuzení, vyšší já, důvěra v život....nic proti ni...tohle vše tady patří, ale....

....ale pod tím vším sedí úplně stejná stará věta:

Teď ještě ne. Ale jednou…jednou to přijde....až to to a tamto a ještě támhleto....aaa už se tam vidím.....ještě kousek a budu tam /budoucnost/.

A co když právě tohle "jednou" a "ještě" necháme konečně odpadnout?

Co když není ale vůbec kam dorazit?

Co když tato cesta vůbec není cestou k životu, ve kterém už nás nic nerozhodí.

Co když není cestou k lepší verzi nás samotných a ani není ani cestou k "lepšímu" životu.

Co když je to mnohem prostší a syrovější....

Co když to největší mistrovství je o postupném odkládání požadavku, aby život vypadal nějak jinak, než právě vypadá...hmmm???

Ano něco bude nádherné a něco bude bolet jako prase. Přijde chvíle kdy budeme milovat a pak okamžik, kdy budeme nenávidět. Pak se znenadání objeví situace kdy budeme vědět a za pár dní budeme úplně v prdeli.

No a? No a? No a?

K čemu budoucí dokonalý cíl s představou svátosti, který nás tak krutě obírá o skutečný samotný život......

Jsme v těle, žijeme a prožíváme....život není soutěž s cílem a představou mysli, která chce držet pochodeň a pak stát na stupínku s medailí...takto život nefunguje.

Máte pocit, že malé děti s tímto žijou? Nehledají své lepší budoucí já!!

A teď jdu na ten puchýř ještě silněji....au...

Co když vědomí není stav, ve kterém už život nebolí, ale je to otevřený prostor, který je natolik průchozí, že už nepotřebuje bolest zničit a značit za chybu. Jeto prostor, který nepotřebuje radost za důkaz, že jsme konečně na správné cestě.....

Máte pocit, že čím je hora vědomější, tím je placatější? Že už nemá u sebe údolí? Nebo osvícená řeka bude téct v naprostém chill stavu a už nikdy se nenechá roztočít do divokosti lijákem?

Pfuuuu....

Osvícení je absolutní svoboda a průchodnost směrem k životu, i kdyby byl nepochopitelný, jednou nahoru a a pak dolů. Je to poznání kdy se začne rozpadat koncept lepší nebo horší, vyšší nebo nižší, pokročilejší, nebo ten stagnující, jsem dál nebo jsem zase zpátky.

A pak...pak zůstane pravda přítomnosti ve slovech: Tohle, tohle je teď, takhle právě život vypadá, takto ve mně vibruje a Já jsem u toho, s tím a tady....Jsem tím.

A co když důvěra v život vůbec neznamená: „Věřím, že všechno dobře dopadne.“

Protože to je pořád smlouva s budoucností...takové to: Budu důvěřovat, pokud mě ujistíš, že na konci čeká něco dobrého.

Ale, co co když je skutečná důvěra mnohem nahatější a říká: „ Já prostě nevím, jak to dopadne.“

Nevím, co přijde, ani co ztratím, nebo co získám. A ani vůbec nevím, kam mě život zavede.

A přesto před životem neprásknu dveřmi.

Co když je tohle všechno o tom přestat potřebovat věřit, že každý další den bude lepší.

Co když ono Bytí, osvícení a nebo splynutí se životem, je to, že jednoho dne přestaneme potřebovat, aby byl život lepší.

A tím opustíme budoucnost a přestaneme být mimo život a neustále měřit, jestli splňuje naše představy o tom jaký by měl být.

Vstoupíme do Něj, splyneme s Ním....se vším všudy...A budeme tam celí...v radosti, s bolestí, ve smíchu, se strachem, v začátcích i koncích a také s chvílemi, kterým nerozumíme vůbec.

A pravě zde se probouzí absurdita života:....Že celou dobu mluvíme o „cestě“....a přitom jsme nikam nešli...a že život není tam, kam se snažíme dojít....

Ale je celou dobu tady...tady a tady....

....a čeká a čeká jen na to, až přestaneme dnešek používat jako čekárnu na zítřek.

S láskou a milujícím objetím,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz