DUCHOVNÍ CHAOS: CO KDYŽ SI ŠPATNĚ VYKLÁDÁME PRAVDU aneb DUCHOVNÍ CESTA NENÍ ČERNO-BÍLÁ

Do mého pole dorazil článek, který tvrdí, že každý pokus zlepšit svou realitu je projevem nedůvěry a nepokory. Že když děláme afirmace, vizualizace, píšeme záměry nebo se vydáváme na cestu seberozvoje, často tím říkáme: „To, co je teď, je špatně, a já to musím změnit.“

Ano, může to tak být. Ale není to pravda vždy a pro každého.

Ten článek je velmi silný a dotýká se pravdy o tom, že útěk před přítomností se může schovávat i za duchovní techniky. Že se někdy snažíme „makat na sobě“, protože doufáme, že až budeme lepší, přijdou konečně i ty hezké věci – partner, klid, jistota. A když se nic neděje, cítíme frustraci a zklamání.

Tady ale přichází důležitý bod.

Jedna dívka, která se mnou prochází hlubokou léčivou cestou, mi k článku napsala: „Takže afirmace jsou vlastně špatně? Znamená to, že když si něco hezkého říkám, dělám to špatně?“

A já jí odpovídám: Afirmace nejsou špatně. Záleží na tom, z jakého místa v sobě je říkáš.

Pokud přicházejí z úzkosti a tlaku, aby se realita co nejrychleji změnila, nepřinášejí úlevu. Jsou jako maska, která má zakrýt bolest. Ale pokud přicházejí z jemného přání podpořit sama sebe, z místa lásky a péče, mohou být hluboce léčivé. A to i tehdy, když je člověk unavený, ztracený, nebo zrovna necítí sílu jít dál.

Co je dobré si uvědomit

Není problém v tom, že chceme něco hezkého zažít. Problém je, když si myslíme, že bez toho nemůžeme být v pořádku. Není špatně mít touhu. Špatně je, když se kvůli ní začneme odmítat v tom, jací jsme teď. Není problém změna. Problém je odpor ke stavu, ve kterém se právě nacházíme.

Skutečná proměna začíná ve chvíli, kdy se zastavím, přiznám si, jak se cítím, a přestanu to posuzovat.

A pak, z tohoto klidnějšího místa – si třeba pustím hudbu. Napíšu si záměr. Řeknu si něco laskavého. Ne proto, abych si zachránila život, ale protože se sebou chci být trochu jinak. Po novu, láskyplněji.

Dnes se mnoho lidí na duchovní cestě cítí zmateně. Nevědí, co je správně. Bojí se, že dělají chyby. Bojí se, že něco dělají moc, nebo málo. Že se chovají „nepokorně“, když si dovolí jít za svou touhou.

Ale život není o tom, že buď všechno přijímám a nic neměním, nebo naopak všechno měním, protože to odmítám.

Je tu prostor pro obojí.

Přijetí i jemné tvoření. Pokoru i touhu. Ticho i slova.

Duchovní cesta není o černobílém světě. Je to proces rozpoznávání odstínů, jemností, vrstev.

Zeptej se sama sebe

–Jdu do afirmace, protože se chci cítit líp, nebo protože se nemůžu snést taková, jaká jsem teď?

–Jdu na terapii, protože slyším volání k návratu k sobě, po poznání pravdy, nebo protože potřebuji, aby už to konečně zmizelo a jsem s tím v nekonečném odporu?

–Píšu záměr, protože se chci otevřít novému, nebo protože utíkám před tím, co mě teď bolí?

Není to o tom si něco zakázat. Je to o tom získat větší citlivost vůči sobě. A to je ta pravá duchovní cesta – ne tvrdost, ale citlivost, která nás vede blíž k sobě.

Takže milovaní....

Afirmace nejsou iluze, pokud v nich je přítomná duše. Pokud je v nich srdce a opravdovost. Terapie nejsou útěk, pokud jsem ochotna se v nich potkat do hloubky a nevyhýbám se sobě a změně. A naopak touha po změně není slabost, pokud se neopírá o sebepopření.

A tak i článek, který do mého pole přišel, v sobě nese důležitou připomínku: neutíkej od bolesti. Ale zároveň nemusíš v bolesti zůstat déle, než je třeba. Buď k sobě laskavý, jdi se svou kapacitou - prostě svým tempem.

A pokud ti tvé srdce šeptá: „Pojď, zkus to říct jinak, udělat jinak, dej si slovo, které tě pohladí…“ Pak to je ten moment, kdy afirmace opravdu léčí....

S láskou,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz