DÍTĚ NA MOBILU - SIGNÁL A MOCNÁ PROJEKCE MÉHO NITRA

Dítě sedí s mobilem. Hodiny. Nemluví. Reaguje podrážděně. Má kruhy pod očima. Vyhýbá se kontaktu.

A rodič se zlobí.

Zlobí se, že to dítě „už není jako dřív“.

Že to s ním jde z kopce.

Že mobil kazí jeho mozek, vztahy, budoucnost.

Ale…

Co když to vůbec není o mobilu?

Možná se na dítě zlobíte, protože nereaguje na vás tak, jak byste chtěli, utíká před realitou, nedělá, co by mělo.

Ale co když……dítě jen zrcadlí vás? 🙈

Projekce: Jeden prst ukazuje na něj .....tři prsty zpět k vám.

Vadí mi, že dítě pořád hraje střílečky?

A kolik bojů vedu já ve své hlavě každý den?

Vadí mi, že dítě utíká do obrazovky?

A kam utíkám já – do práce, do úklidu, do výkonu, do obviňování, od své pravdy, od toho, co opravdu chci?

Vadí mi, že dítě nemá motivaci?

A kdy naposledy jsem něco dělala jen tak, z radosti?

Dítě nesahá po telefonu proto, že je líné nebo zkažené.

Ale proto, že tam cítí něco, co doma často chybí:

Prostor bez hodnocení, bezpečí bez tlaku, možnost být sám sebou.

Mobil je kyslík v prostoru, kde dítě dusí nevyřčené, nevyslyšené, necítěné. Kde ho nikdo opravdu nevidí, protože rodiče sami často nevidí sebe.

Jeden mladý muž mi jednou řekl:

„Kdybych v dětství neměl mobil, možná bych spáchal sebevraždu.“

A já se zastavila. Tohle není závislost. Tohle je opravdu volání o život.

Tohle je svědectví duše, která přežila jen díky tomu, že našla útočiště – tam, kde jí nikdo nemohl ublížit.

Tím nedávám mysli informaci, aby skočila do opačného extrému obhajoby mobilu, ale rozkrývám jednu ze zásadních vrstev. Ta pomůže vystoupit z extrémů.

Rodiče často říkají:

„Ten mobil mu ubližuje.“

„Z něj nic nebude.“

„To je hrozné, co se z těch dětí stává.“

Kdo vlastně dítěti ubližuje víc?

Ten telefon? Nebo my svou nevědomostí?

Soudy? Tlakem? Očekáváním, že dítě bude takové, jaké ho chceme mít – ne takové, jaké je?

Milovaní, děti nejsou problém. Děti jsou zrcadlo....

Když dítě utíká do mobilu, říká:

„Nezvládám být tady. Je tu moc bolesti.“

„Nechci být s vámi. Necítím se v bezpečí.“

„Nikdo mě neposlouchá, tak poslouchám aspoň TikTok.“

Nejsou zkažené.

Jsou citlivé a my ztraceni v nepochopení....

Ono totiž vztek na dítě je někdy vztek na vlastní selhání...Není to soud, je to o odvaze uvidět a uznat svou ztracenost....💛

Možná se zlobíte na dítě, že „nedělá, co má“, ale upřímně.....vy sami neděláte to, co chce vaše duše.

Možná ho trestáte za to, že je vytažené ven, protože vy sami jste vytažení z vlastního srdce...a to bolí, bolí, bolíííí ❣️

Možná bojuje u obrazovky – protože vy bojujete uvnitř sebe, každý den.

A co s tím teď?

Nejde o to, že byste něco dělali špatně.

Jde o to, že už možná nechcete žít ve slepotě.

Že přišel čas vidět.

Že přišel čas být s dítětem jinak.

Ne jako generál.

Ale jako člověk.

Jako srdce.

Jako přítomnost....otevřít se novější, odlišnější cestě....tohle pro začátek velmi stačí 💛

A co můžete udělat hned teď?

Zeptejte se sami sebe:

Kde jsem dnes nebyl(a) přítomný(á)?

Kdy jsem mluvila z bolesti místo z lásky?

Co ve mně křičí, když mé dítě mlčí?

Co bych sama potřebovala slyšet jako malá?

A pak…

Zkuste prostě jen být s dítětem. Bez slov. Bez agendy. Bez „musíš“.

Sedněte si vedle něj. Dýchejte. Buďte. Jenom tak. Je to pro mnohé totální přepis. Není to vždy jednoduché....ale co to zkusit. Nejde o pilulku, která vše zázračně změní hned. Ale něco...něco více než "něco" se pohne.....

A věřte, že to samo může změnit víc než tisíc zákazů.

Dítě není problém.......

Dítě je posel.

Posel vaší bolesti.

Vaší pravdy.

Vašeho potenciálu být konečně opravdoví.

Dítě vás neodmítá.

Dítě vás volá.

A otázka nezní:

„Co mám udělat s tím, že je pořád na mobilu?“

Ale:

„Co se mi to moje dítě snaží říct o mně? A jsem ochoten/ochotna to slyšet?“

Je to cesta veliké odvahy uvidět se skrze vnější svět - rozpoznat, že to, s čím bojuji, bolí mně a odmítám, je pro mne dar prozření z mého vlastního ztracení ve světě.

Žehnám světlu našich duší a děkuji za Ně.

S láskou,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz