CO KDYŽ NIC NENÍ ŠPATNĚ, ANEB NETŘEBA SOUDNÍ TRIBUNÁL

Milovaní,

zdánlivě "zlatá" a "bezpečná" klec duality nás roky učila, že když se v našem životě objeví něco nepříjemného, musíme okamžitě otevřít soudní síň uvnitř nás.

Přijde SUDCE a s naprostou jasností pronese: „Tohle se nemělo stát. Takto se to nesmí dělat“

Za ním KRITIK s téměř důvěryhodnou jasností: „Možná jsem něco udělala špatně. Možná jsem měla být vědomější, klidnější, nebo chytřejší. Možná jsem si to nějak způsobila. Je to moje vina.“

A protože to bolí, rychle přiběhne OBHÁJCE: „Ne! Já za to nemůžu. Podívej se, co udělali oni! Já mám pravdu!“

A tak někdy celé hodiny, dny nebo roky přemítáme, přehráváme vnitřní příběhy a hledáme: "Kdo za to může?"

Jenže, co když tady existuje ještě jiná mnohem pravdivější možnost?

Co když se prostě JEN dějí věci, které nechceme?

Někdo překročí naši hranici, nebo se nám něco nepovede. Jindy třeba něco ztratíme. Může se stát, že se události života změní. A jindy život před nás položí něco, co bychom si sami opravdu nevybrali.

A my OPRAVDU NEmusíme ROZHODNOUT, kdo je špatný, abychom s tím mohli něco udělat.

Když řeka narazí na kámen, nemusí hledat viníka. Nemusí si přemítat na tím: „Co jsem udělala špatně, že jsem si vytvořila zrovna tenhle kámen?“ Nemusí ani kámen milovat, děkovat mu za lekci nebo předstírat, že ho tam chtěla.

Může si klidně říct: „No… tenhle kámen jsem si sakra opravdu neobjednala.“ A klidně poté hledat cestu dál a věřit, že ona opravdu existuje.

Možná ho obejde, přeteče přes něj a třeba kvůli němu změní směr.

A stejné je to s námi...nemusím věřit, že jsem si každou těžkou věc sama způsobila a ani NEmusím najít VINÍKA, abych měla PRÁVO něco změnit.

Stačí prostě uvidět.....Tohle se mi v životě děje....Tohle to ve mně vyvolává....Tohle teď opravdu potřebuji....A co můžu s tím udělat dál? A to "dál" je vždy v prostoru....zkušenost nekončí, řešení je vždy připraveno.....A když se neotevře soudní tribunál, vše bude dál BEZ ZTRÁTY energie a času v pohybu....

Je to bod, který opravdu stojí za to uvidět.... Pak se soudce staně méně potřebný....kritik si může na chvíli sednout....a obhájce může konečně sundat talár.

A stejné je to s našimi pocity. Když přijde STRACH, máme pocit, že musí odejít, abychom zase byli v pořádku. Když přijde vztek, chceme ho napravit....Tělo se rozechvěje, mysl okamžitě spustí: „Co se děje? Proč to mám? Jak to zastavím?“...OMG...

A jsme zase tady....Co když ani zde nemusíme nic OKAMŽITĚ odstranit?

Strach umí úspěšně zúžit naše vidění a my najednou vidíme jen strach. Ale nemusíš se pod tlakem uklidňovat ani přesvědčovat, že je všechno v pořádku....ale ROZŠIŘ PROSTOR.

Prostor vědomí - uvědomování si:

„Ano, bojím se.....a co dalšího je právě teď pravda?“

Kupříkladu....cítím postel pod svým tělem, vnímám svůj dech, slyším ptáky za oknem. A někde ve mně kromě strachu tepe také kousek důvěry a vedle nejistoty existuje i něco, o co se právě teď můžu opřít.

STRACH NEMUSÍ ZMIZET, ALE NEMUSÍ UŽ ZABÍRAT CELÝ OBRAZ aktuální přítomnosti. Protože v prostoru je toho mnohem, mnohem více.

A tak zkusme krok po kroku dovolit si ZAPOMENOUT na to, že si pořád musíme vybírat:

buď strach, nebo důvěra, láska, nebo vztek, přijetí, nebo změna, klid, nebo živost.

Co když je největší svobodou pravda a poznání, že život unese obojí NAJEDNOU.

Bojím se a zároveň důvěřuji. Miluji a zároveň jsem naštvaná. Přijímám, že to takhle právě je a zároveň to chci změnit. Moje tělo je neklidné a já s ním přesto můžu zůstat a obejmout ho.

Nemusím jednu část sebe vyhodit, aby ta druhá směla existovat....NE...my jen potřebujeme přestat život mačkat do malého „buď a nebo“.

A místo toho se zeptat: „Ano, toto je teď tady. A co ještě tady je?“

BINGO.....

Netřeba to odstranit, ani opravit a ani soudit, nýbrž ROZŠÍŘIT SE.....

......protože život dokáže držet více zdánlivě protichůdných pravd NEJEDNOU.

A to je kouzelná a žitá bezpodmínečná láska a cesta z černobílého světa mysli.

Cesta do těla, k sobě, k pravdě, svobodě a lásce.

S milujícím objetím,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz